COURAGE

connecting collections

Podle zákona České národní rady o hlavním městě Praze je město statutárním městem. Řídí ho orgány hlavního města: shromáždění hl. M. Prahy, Rada hl. M. Prahy a Radnice hl. M. Prahy. Od roku 2001 je pro výkon státní správy Praha rozdělena do 22 správních obvodů; z hlediska samosprávy se skládá z 57 autonomních městských částí s vlastními volenými orgány.

Hlavní správa tiskového dohledu (HSTD) byl úřad předběžné cenzury sovětského typu, dohlížející v 50. a 60. letech nad oběhem informací v Československu. Instituce nejdříve podléhala přímo předsednictvu vlády ČSR, po několika měsících byla převedena pod ministerstvo vnitra. Zřízena byla tajným vládním usnesením roku 1953. Jejím úkolem bylo zajistit, aby nebyly zveřejňovány a šířeny materiály, které obsahují státní, hospodářské nebo služební tajemství nebo které obsahují skutečnosti, jež „nesmějí být v obecném zájmu zveřejňovány“. V roce 1967 byla přejmenována na Ústřední publikační správu, roku 1968 byl tento úřad předběžné cenzury zrušen.

Hnutí revoluční mládeže (HRM) bylo založeno 2. prosince 1968, tedy jen několik měsíců po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vzniklo nejenom v reakci na aktuální politický vývoj v Československu, ale reagovalo také na tehdejší aktivizaci mládeže v západní Evropě. Hnutí sdružovalo především vysokoškolské studenty, mezi jeho členy patřili však i intelektuálové a dělníci. Členy HRM byli například Petr Uhl, Petruška Šustrová, Ivan Dejmal, Sibylle Plogstedtová, Peter Lukačovič, Felipe Serrano, Pavel Šremer, Jan Frolík, Jaroslav Bašta, Jaroslav Suk, Radan Baše a mnozí další. Hnutí bylo ovlivněno myšlenkami nové levice, ze které v té době vycházelo radikálně levicové protestní hnutí na Západě. Cílem HRM bylo odstranění moci byrokracie a zrušení státu, a ustanovení samosprávného socialismu. Jak však upozorňuje historik Jaroslav Pažout, ideologický rozměr hnutí nebyl tím nejdůležitějším a HRM především „nabízelo svým členům možnost, jak se rozhodně postavit proti nastupující normalizaci“. Členové hnutí hlásali nutnost aktivního odporu, vzhledem k situaci si však uvědomovali, že nejvhodnější formou boje je pasivní rezistence. Studovali práce teoretiků nové levice, někteří se i osobně setkávali s levicovými radikály na Západě. Vydávali také různé letáky a další tiskoviny či zprávy o situaci v Československu a v hnutí samotném, které poté posílali do zahraničí. Zprávy pak byly publikovány v některých francouzských, západoněmeckých a britských (levicových) listech. Kromě toho také pořádali akce ve veřejném prostoru recesního charakteru. Státní bezpečnosti se však podařilo hnutí infiltrovat a na přelomu let 1969 a 1970 bylo téměř dvacet jeho členů zatčeno. Soudní proces se konal za mimořádného zájmu zahraničních médií v březnu 1971. Odsouzeno bylo 16 obžalovaných, přičemž nejvyšší trest – čtyři roky nepodmíněně – byl udělen Petru Uhlovi. Proces vyvolal protesty po celém světě, zejména v řadách radikální levice. Odsoudil jej například Jean Paul Sartre či Ernst Bloch, v mnoha evropských i amerických městech se na podporu odsouzených demonstrovalo. Jak uvádí Jaroslav Pažout, význam hnutí spočíval zejména v tom, že se jeho členové „jako jedni z prvních aktivně postavili Husákovu normalizačnímu režimu“. Působení v HRM zároveň pro mnoho jeho členů představovalo „cennou zkušenost pro jejich pozdější působení v opozičních strukturách“.

Institut pro vědy o člověku (Institut für die Wissenschaften vom Menschen, IWM) je nezávislá instituce pro bádání v oblasti humanitních a sociálních věd sídlící ve Vídni v Rakousku. IWM byl založen v roce 1982 polským filosofem Krzysztofem Michalským, který byl rektorem institutu až do své smrti v únoru 2013. Od svého vzniku IWM výrazně ovlivňoval západní bádání v oblasti humanitních a společenských věd. Institut západním vědcům umožňoval seznámit se se stavem bádání a s debatami probíhajícími mezi vědci v zemích sovětského bloku a stal se tak diskusní platformou pro intelektuály z obou stran „železné opony“. Institut západnímu publiku představil mimo jiné myšlenkový odkaz Jana Patočky.

V současné době se institut zaměřuje na nová a často diskutovaná témata, čímž často přispívá k diskuzím k různým politickým, sociálním, ekonomickým a kulturním problémům. Od svého vzniku institut podporoval mezinárodní výměnu vědců a také dialog mezi vědci z různých oborů, skupin a kultur, především z východní a západní Evropy. Tato výměna se rozšířila také na badatele ze Severní Ameriky, jihovýchodní Evropy a také do zemí bývalého Sovětského svazu.

Výzkum na Institutu je v současné době zaměřen na osm různých oblastí – Váhy spravedlnosti a právní pluralismus, Ekonomické myšlení a instituce ve východní Evropě, Demokracie v otázkách, Spojená Evropa – rozdělené dějiny, Náboženství a sekularismus, Filosofická práce Jana Patočky, Mezinárodní právo a multinormativita, Zdroje nerovnosti.

IWM je registrován jako nezisková organizace. Přijímá základní financování od rakouské vlády a města Vídně. Projekty a aktivity Institutu jsou podporovány od mezinárodních nadací a sponzorů. 

Jazzová sekce vznikla původně coby oficiální organizace v roce 1971 jakožto odnož Svazu hudebníků, ale s vlastním organizačním řádem, hospodařením a právní odpovědností. Během 70. let organizovala hudební festivaly (zejména Pražské jazzové dny), vydávala časopis Jazz a založila knižní edici Jazzpetit, kde vycházely knihy o jazzu, jazz-rocku, moderním umění i divadle, rockové hudbě apod. V polovině 70. let si vliv získal nezávislejší, i když po hudební stránce méně profesionální proud v čele s Karlem Srpem starším, členská základna se rozrůstala a činnost Jazzové sekce se stávala stále nezávislejší na orgánech komunistické moci. Státní bezpečnost proti ní rozpoutala kampaň, mnohé koncerty ani publikace nedostaly povolení, členové výboru byli sledováni a vyslýcháni. V roce 1980 Svaz hudebníků nejdříve Jazzovou sekci jako svou pobočku zrušil, nakonec  byl v roce 1984 rozpuštěn celý Svaz hudebníků. Policejní pronásledování proti členům vedení  se stupňovalo, v roce 1986 byli čelní aktivisté  vzati do vazby a připravoval se proces pro neplacení daní. Údajné neodvedení asi 1 milionu korun na daních se však neprokázalo a po mezinárodní  kampani za jejich propuštění  byla počátkem roku 1987 většina z nich postupně z vazby uvolněna. Věznění a výslechy  však na mnoha z nich zanechaly vážné zdravotní následky včetně předčasného úmrtí. Proces také nakonec skončil s mnohem nižšími tresty, než bylo původně navrhováno. Po výkonu trestu v roce 1988 bývalý předseda JS  Karel Srp požádal o registraci organizace Artforum s podobnou náplní, jako byla JS. K tomu došlo v červnu 1989. Po pádu komunistického režimu v roce 1989 byli členové Jazzové sekce rehabilitováni.

Kulturní přínos Jazzové sekce pro nezávislou kulturu je nezpochybnitelný. V rámci omezených možností organizovala řadu (nejen jazzových) koncertů i hudebních festivalů – zejména Pražské jazzové dny – ale i výstavy, přednášky, divadelní představení, vydávala publikace o hudbě i moderním umění, po zrušení  JS v podstatě jako samizdat.

Jazzová sekce měla početnou členskou základu a spoustu dalších příznivců, proto i dosah její činnosti v společnosti, zejména u mladší generace, byl značný. I když se zpočátku jednalo o oficiální registrovanou organizaci, mnoho jejích akcí bylo na hranici snesitelnosti ze strany komunistických úřadů. Množství registrovaných členů překročilo 8 tisíc a JS byla pokládána za nejpočetnější organizovanou opozici.